Po necelém týdnu od Pražského půlmaratonu jsem se postavil na další závod, kam mně spíše dokopala moje drahá polovička se slovy, že to budu mít dobrý trénink na Czechmana. Protože při středním triatlonu po 1,9km plavání a 90km na kole jsou už nohy trochu vyváté, tak alespoň nacvičím tento stav ;).
Mezi závody jsem si ještě stihl ve středu zaběhnout Kunětickou devítku, protože to je taková klasika v přátelském kolektivu a byla by přece jenom škoda se o ni připravit. Před startem jsem se jako vždy protahoval a nepřišlo mě, že by tělo pracovalo nějak jinak. Problémy přišly "až" na třetím kilometru, kde už jsem věděl, že to dnes rozhodně nebude ono a doběhnu to jen na čas za který se nebudu muset stydět. Dalších 18 kilometrů už to byl jen boj s hlavou, kdy celé tělo říkalo, ať se na to vykašlu. Jen kdybych nečetl den před startem knihu s názvem Umění rychlejšího běhu, kde zásadní poučka zní, že jak se člověk vzdá v závodě jednou, tak té myšlenky o ukončení se už nikdy nedá zbavit. Já jsem se rozhodl bojovat a nakonec jsem závod dokončil, i když to byl pro mě jeden z nejtěžších závodů vůbec. Čas 1:24:37 bych zařadil jako svůj druhý nejhorší, ale závod mně dal víc než kterýkoliv jiný.
Díky moc rodině za podporu při závodě a příští rok to snad bude lepší ;)